Dejte se do řeči!

Uspěli jsme na pod­zim v Nadaci T-Mobile s pro­jek­tem „Dejte se do řeči!“. Inspi­rací nám byl aus­tral­ský pro­jekt Pri­o­rity Sea­ting, který ozna­čo­val v Brisbane místa na uli­cích, kde se vysta­vu­jete „riziku“, že vás někdo osloví. V Praze jsme nabídli poně­kud širší kon­cept a nechceme lidi nutit do něja­kých nuce­ných kon­ver­zací. Pou­čení hle­dáme i v „love vagónu“ Doprav­ního pod­niku, který je i přes dobrou ideu nedotažený.

Na záři­jo­vém fes­ti­valu Zažít město jinak jsme zkou­šeli některé první kon­cepty, např. popo­ví­dání na ulici se zají­ma­vou oso­bou jen tak bez obe­cen­stva. Poli­cisti, archi­tekt, nebo gue­rillová zahrad­nice si poví­dali s vámi přímo mezi čtyřma očima, o tom jsme na blogu psali dříve. Vyu­ží­vali jsme i našich ulič­nic­kých zdí jako doplň­ko­vých rekvizit.

Na jaře chceme zku­sit další kon­cepty. Díváme se i do zahra­ničí. Líbil se nám jed­no­du­chý pro­jekt Bench Diary    nebo pose­zení na ulici ve stylu dět­ského koutku. Také jsme nara­zili na celou řadu vylep­šení a ozvlášt­nění v měst­ských hro­mad­ných pro­střed­cích. Jed­náme o tom s Doprav­ním pod­ni­kem, tak věříme, že něco klapne. A po vlastní ose se chys­táme ještě na některé zde­vas­to­vané lavičky po Praze.

 

Dostaňte se do řeči…

Všichni to známe. Je pon­dělí a prší. Spě­cháme na tram­vaj nebo auto­bus. Ráno se nám nechtělo vstá­vat a tak už máme tro­chu zpož­dění. Kdyby se nad hla­vou kaž­dého z nás mohla obje­vit komik­sová bub­linka, byly by v nich samé hromy a blesky. Tram­vaj pře­téká lidmi, kteří doma zapo­mněli dešt­ník, nebo je na zastávce oho­dilo auto vodou z kaluže. Prostě mizé­rie. Ang­li­čané tomuto stavu říkají „modré pondělí“.

Velká vět­šina z nás mívá „modré pon­dělí“ každé ráno bez ohledu na to, jestli prší nebo svítí slu­níčko. Ti, kteří strá­vili delší dobu v zahra­ničí, dokonce zís­kali pocit, že Češi jsou v doprav­ních pro­střed­cích nevlídný a neko­mu­ni­ka­tivní národ. Možná ano ve srov­nání s někte­rými zeměmi, kde se s vámi opravdu dá často někdo do řeči. Zeptá se, odkud jste, něco vám pochválí nebo spo­lečně zana­dá­váte na zka­žený svět.

Češi ale nejsou pro­gra­mově naštvaný národ s blbou nála­dou. Jen jsme nevi­děli naše maminky, jak se pouš­tějí do hovoru s cizími lidmi v doprav­ních pro­střed­cích, tak proč bychom to nyní dělali sami. Nemáme rádi povrchní žvástání a ame­rické „how are you“ je někte­rým z nás proti srsti.

V Aus­trá­lii při­šli desig­néři Yen Trinh a Ste­ven Rho­des s nápa­dem, jak tro­chu roz­prou­dit zábavu v doprav­ních pro­střed­cích. V Brisbane zavedli rezer­vo­vaná seda­dla pro ty, kteří si chtějí popo­ví­dat. Při­jde nám to jako výborný nápad. Proč se nutit do umělé kon­ver­zace, když zrovna vážně nemáme náladu. Třeba se ale někdy chceme s někým novým sezná­mit nebo si obo­ha­tit den. Právě k tomu jsou tyhle žid­ličky určené.

Seda­dla rezer­vo­vaná pro kon­ver­zaci pomá­hají vytvá­řet kul­turu inter­akce a přá­tel­ství. Všichni už jsme zvyklí na nápisy upo­zor­ňu­jící na seda­dla pro inva­lidy, seni­ory, zra­něné osoby nebo maminky s dětmi. Vedou nás k tomu, abychom neza­po­mí­nali na základní pra­vi­dla sluš­nosti. Ve vět­šině pří­padů fun­gují. Proč tedy nezku­sit stejný sys­tém se seda­dly pro pokec?

Tento pro­jekt celý tým ulicnik.cz velmi zau­jal a rádi bychom tento expe­ri­ment taky zku­sili. Je to vlastně jed­no­du­ché. Vložte na ulicnik.cz, v jakých doprav­ních pro­střed­cích, na jakých zastáv­kách nebo lavič­kách v parku byste chtěli mít seda­dla pro pokec. Pokud vás tohle bude bavit, při­pra­víme samo­lepky, díky kte­rým si budete moci sami vytisk­nout a udě­lat seda­dla pro pokec. Možná zku­síme nadchnout i pří­slušné insti­tuce. Pokec je nakaž­livý, pošlete to dál! :-)